Rubrika: Články

články ta téma jezdectví a výcviku koní

  • Dopředu/dolů zas a znova 1

    Dopředu/dolů je téma, které vyvolává mezi jezdci a trenéry spoustu dohadů, neshod a často i emocí. Někteří si bez něj výcvik koně nedokážou představit, jiní jinak téměř nejezdí a jiní by do této pozice své koně nikdy nepustili.

    Proč je to tak kontroverzní téma? Po letech hledání a experimentování si myslím, že protože dopředu/dolů je kolikrát špatně pochopené, špatně vysvětlené, překroucené a také zneužité. Bohužel málokdo skutečně rozumí tomu, co se děje s koňským tělem, co je prospěšné a co ne. Já sama jsem strávila roky hledáním, tápáním a rozhodně ani teď si nemůžu být jistá, že se nepletu.

    Velmi zkušení, talentovaní jezdci, kteří přesně ví, co dělají, a mají za sebou mnoho koní dovedených ve výcviku daleko, pozici dopředu dolů nebudou v podstatě potřebovat. Bohužel, většina z nás se učí společně se svým koněm, který také nic moc neumí a navíc je většinou buď nevhodně stavěný, nebo má za sebou různá traumata či špatný výcvik z minulosti, případně všechno zmíněné. My si také neseme špatné návyky až zlozvyky z různých jezdeckých škol. Proto nám nějaký čas strávený hledáním pohody a relaxu v dopředu/dolů může společně velmi prospět.

    Připomeňme si znovu, že jakákoliv vynucená pozice krku a hlavy, i dole na zahozené otěži, kterou kůň z jakéhokoli důvodu plní pouze jako úkol, je nejen z hlediska biomechaniky neefektivní, ale i škodlivá. Platí to i v případech, kdy si kůň sám vynucuje „hlavu dole“ a jezdec ho nechá. Často také vidíme, že kůň dlouhodobě tahá nos skoro po zemi, případně u toho ještě sotva zvedá nohy a šourá se. Toto pak není k ničemu dobré. Naopak, takové pozice budou koni a našemu jezdectví škodit. V předchozím článku na téma dopředu/dolů jste si mohli přečíst, že s pozicí dopředu/dolů by se mělo začínat pouze v případě, že vychází z psychické pohody a uvolnění koně. Dnes pokročíme o kousek dál.

    Jak by tedy cílová a gymnasticky nejvíce přínosná „pozice dopředu/dolů“ měla vypadat?

    Kůň s dlouhým krkem a uvolněnými svaly spodního krku (tj. cca na úrovni kohoutku a s nosem před kolmicí) nespěchá ani není pomalý a tempo si drží sám. Dělá tak s myšlenkou vytažení dopředu spíše než dolů k zemi a pohybuje se při tom dlouhými pružnými kroky. Nepadá nikam po pleci a neujíždí mu záď. Příjemně se natahuje do jemného kontaktu na obou otěžích, který vychází z rovnováhy. Pozor ale! Kontakt neznamená opření se do ruky. Celá horní linie koně pruží, přičemž se záda a hrudní závěs lehce zvedají, aktivují a propojují. To vše je důležité pro budoucí větší aktivaci hrudního koše, zvednutí kohoutku, podsazení a shromáždění.

    Kůň dělá pomalejší ale delší kroky, nese si volný ocas, působí uvolněným, spokojeným dojmem a je „prostě hezký“.

    V druhé části podrobněji podíváme, jak na to.

  • Dopředu a dolů v každodenní praxi

    Dopředu a dolů v každodenní praxi

    Jak chápu a k čemu je dobré „dopředu-dolů“

    Dopředu dolů je téma, které mám už delší dobu v hlavě. Současně se mi chce i nechce do něj pouštět, protože je to téma dost složité a různé jezdecké směry na něj nahlíží rozdílně. Některé koně dolů nepouští téměř vůbec, zatímco jiné zase skoro v jiné pozici nejezdí. Proto tu nebudu probírat žádné odborné pohledy z biomechanického hlediska. Rozeberu pouze svou zkušenost a jak téma vnímám sama.

    Dříve než začnete řešit „hlavu dolů“ pod sedlem, zamyslete se hlouběji: zda víte, proč to tak chcete a jaký vám dopředu/dolů dává smysl. Rozhodně není ten správný důvod, že například kůň takhle vypadá „hezky“. Pamatujte, že při dopředu / dolů se kůň velmi snadno dostane na předek. Nemělo by proto být cílem v této pozici jezdit celé hodiny a dlouhodobě. Krk a hlava dopředu dolů jde koni přirozeně v momentech, kdy se cítí dobře, a u toho by jsme měli začít.

    Kůň by v momentech společného nicnedělání měl sám přirozeně vyhledávat nízkou uvolněnou pozici, umět tak s vámi na různých místech odpočívat a při správném přístupu – schválně nepíšu výcviku – tak dělat přirozeně a sám od sebe, a to proto, že se s vámi cítí bezpečně a je mu dobře. Při práci ze země by měl umět kráčet i klusat volným, dlouhým, příjemně aktivním tempem s vyvěšeným krkem a rozhoupanou hlavou v týle, pokud po něm zrovna nechcete něco jiného. Tuto pozici by měl mít za odpočinkovou a příjemnou. Může pro něj představovat odměnu a třeba i označení dobře vykonané náročnější práce. Teprve poté hledejte to samé v sedle.

    Čeho se ve vztahu k dopředu-dolů rozhodně vyvarovat

    Všechny cesty dolů, které tam vedou přes použití síly, vyvázání, trestů, jakéhokoliv škubání nebo manipulování v hubě koně, kopání, použití ostruh, nebo i jen obyčejného znepříjemnění jiné pozice než dole, nám vytvoří naučené chování koně, kdy usoudí, že je lepší dát hlavu dolů než zažívat výše zmíněné. To není cesta a tyto metody nevedou k opravdovému uvolnění koně ani smysluplnému dopředu dolů. Je ta pak pouze falešné dopředu dolů. Kůň pak zůstává mentálně a v nějaké části těla ztuhlý. Jediné dopředu dolů, které je poctivé, může vzniknout pouze z dobrého pocitu koně.

    Skutečné uvolnění versus naučené chování

    Abyste rozeznali, co je skutečné uvolnění a co naučené chování, je dobré mít svého koně opravdu dobře nakoukaného. Tím myslím řeč těla, mimiku a signály, které vysílá. Měli byste umět rozeznat, kdy se cítí opravdu fajn a kdy je třeba uzavřený do sebe a pouze plní úkol, aby měl klid, ač je třeba klidný s hlavou dole.

    Pod sedlem by kůň neměl jít dolů, protože ho o to někdo žádá, ale protože mu nabízíte delší otěž a on rád využívá prostoru a natahuje se do něj. Jedině tak se nám může kůň do budoucna pohybovat s vyklenutým hřbetem a zvednutým hrudníkem. To platí jak na otěži nahoře natažený do kontaktu, tak v pozici nižší. Schválně píšu do budoucna, protože v první části výcviku neřeším, jak moc je kůň v této pozici na předku, pouze hledám jeho dobrý pocit a motivuji ho k úplnému psychickému uvolnění. Teprve poté začínám s další gymnastikou a koně učím, jak se přizvednout, pracovat se svojí rovnováhou směrem dozadu tak, aby si udržel uvolněnou a vyklenutou horní linii. Je to mravenčí práce a čím více koní tímto procesem provedete, tím méně času dole a na předku se svým koněm strávíte.

    Závěr

    O detailech, jak na to, se dá napsat hodně. Naštěstí už dnes existuje mnoho trenérů, směrů a metod, které vás smysluplně provedou od úplných základů. Je pak na vás, která cesta bude zrovna ta vaše. Pokud vás zajímá ta moje, sledujte termíny kurzů :-).

  • Zamyšlení nad uvolněním díl 2.

    Zamyšlení nad uvolněním díl 2.

    Uvolnění koně je něco, co se nedá vynutit. Představte si sebe. Když budete v tenzi a strachu, není možné se na něčí povel a rozkaz uklidnit. Musíte vy sami vědět, jak se sebou pracovat, případně mít vedle sebe někoho, komu důvěřujete, kdo vám s uklidněním pomůže. Někým takovým potřebujete být pro své koně vy. Pomocníkem, ne diktátorem.

    Kůň, aby mohl správně používat své tělo a svaly, tak jak potřebujeme pro zdravý a efektivní pohyb pod jezdcem, potřebuje být uvolněný. Nutit napnutého, vyděšeného a odporujícího koně, nebo třeba jen ztuhlého a nekomunikujícího k jakémukoliv držení těla a jezdecké práci, nemá cenu. A pomáhat si ostřejším užděním nebo vyvázáním?  To jde proti logice věci.

    Můžeme tím sice naformovat tělo koně do požadované pozice a na fotce to může i vypadat fajn, ale jeho svaly budou ztuhlé, zaťaté, a tím pádem bude trpět jeho psychika, klouby i pohybový aparát. Na zdravotní potíže, od vředů z ježdění ve stresu až po různé artrózy a úrazy nebo kissing spines, máme zaděláno.

    Uvolnění je třeba chápat jako uvolnění mentální. Teprve z něho může vycházet uvolnění fyzické, které je použitelné jezdecky.

    Co to znamená? Musíme se naučit svému koni rozumět a chápat ho. To není vůbec lehká cesta a je na ní zapotřebí zahodit svoje ego. Koně, stejně jako lidé, mají svá menší či větší nezpracovaná traumata, zažité stereotypy, ze kterých pak vychází jejich chování v krizových situacích. Pro některé může být krize a stres i pobídka k rychlejšímu pohybu. Pro jiné pak může i větvička vlající ve větru spustit nějakou naučenou stresovou reakci. Těch je nepřeberně mnoho – úprk, úskok, vyhazování, stavění se na zadní, nebo jen spěchání či naopak neochota se hýbat, házení hlavou, ztuhlý pohyb s prohnutými zády, nemožnost se ohýbat na jednu stranu, opírání do ruky, nereagování na pomůcky, atd. A jak kdysi krásně řekla Bára Bořánková: Kůň má vždycky pravdu.

    Kůň má pravdu, i když se nám nelíbí, jak se chová, a to i když je jeho chování z našeho pohledu nepochopitelné. V první řadě je potřeba zapomenout na myšlenku, že nám kůň něco dělá schválně. To co dělá, dělá jen proto, že se v danou chvíli cítí špatně nebo jen nezná lepší řešení. Často se to děje kvůli nějakým zážitkům v minulosti, kdy se kůň mohl bát, nebyl si jistý, něco nepochopil, nebyl správně motivován, byl naučen nějakému pro nás nevhodnému chování, třeba i nezáměrně. Každý složitější moment v něm pak může spustit nějaký naučený stresový program.

    V každém případě, pokud chcete mít opravdu uvolněného koně, pak vás čeká spousta práce (často i na sobě).

  • Zamyšlení nad uvolněním koní díl 1.

    Zamyšlení nad uvolněním koní díl 1.

    Už dlouhou dobu mám rozepsanou sérii článků, kterou už jsem několikrát přepisovala a zahodila, vyndala z koše, přepisovala, opět zahodila, atd. Důvod je ten, že práce s koňmi je nikdy nekončící proces přísunu nových poznání. Proto články koncipuji jako zamyšlení. To co dnes vím, vím díky svým trenérům, kteří mi pomáhají otevírat oči, a také díky koním, kterým se věnuji od dětství a se kterými už patnáct let trávím každý den i pracovně. Koně jsou velcí učitelé, pokud budete ochotni naslouchat.

    Nic co píšu nepovažuji za jedinou správnou cestu, a netvrdím, že je to ta jediná pravda. Pokud máte svojí cestu a spokojené koně, je to jen dobře a moc ráda se od vás také přiučím.

    Uvolnění může být ještě hlubší a opravdovější než jsem si myslela, a začínám tušit, že až na jeho dno ještě stále úplně nevidím.

    Hledání uvolnění při práci ze země

    Co pro mě „uvolnění koně“ znamená?

    Uvolněný kůň se cítí dobře, bezpečně a uvolněně ve společnosti svého člověka. Pokud má s něčím problém, není to nic dramatického, a je to snadno řešitelné, protože má tendence se uklidňovat sám, nebo mu stačí drobná pomoc od svého člověka. Při práci se s klidnou myslí pohybuje uvolněně, ochotně a používá správné svaly. Je v rovnováze vzhledem ke stupni výcviku. Není ani líný, ani spěchající. Je připraven naplno pracovat při férových požadavcích. Dokáže být v klidu a spolupracovat v jakémkoliv, časem i cizím prostředí. Případně s vámi své starosti komunikuje, takže situaci spolu můžete společně zvládnout, i když to nemusí být vždy lehké.

    Nebudeme si nic nalhávat, nejslabší článek je tu člověk. Musíme přistoupit ke svému koni s dostatečnou pokorou, naučit se mu naslouchat a rozumět. Musíme si připustit, že uděláme mraky chyb a že nevědomost nás může brzdit. Zkušený empatický trenér je velká pomoc. Ani on ale není dokonalý a může občas nějakou dobu hledat nejlepší řešení.

    Stojí ta práce za to?

    Když se na tuto cestu vydáte, postupně uvidíte, jak se vám koně začnou měnit před očima. Budou čím dál více komunikovat a otvírat se. Budou jemnější, klidnější, ochotnější, ale také odvážnější. Začnou ukazovat své pravé já, a sice to krásné, citlivé a jemné, co v nich je. Vždyť proto jsme s nimi tak rádi.

    Fotky jsou z kurzu na Ranči Mustang Loučná v Jeseníkách.

  • O (ne)pobízení koně v praxi

    O (ne)pobízení koně v praxi

    V předchozím článku o (ne)pobízení jsem přiblížila, že každý kůň může reagovat na holeň ochotně a pohybovat se dopředu sám. Zavřete oči a představte si, že sedíte na tlačivém koni, kterého rozejít či zrychlit stojí velké úsilí. Stejně tak ho pak „držet“ v pohybu. Pokud chcete takového koně zlepšit, vrátit mu zpět citlivost a motivovat ho k pohybu, musíte v první řadě začít zjemněním na pobídky. To znamená chtít po koni, aby dával pozor a reagoval dříve a na jemnější pobídku, než to měl doteď naučené. Začít musíme od nejjednoduššího a postupovat ke složitějšímu, tzn. ze zastavení do rozejití. Poté můžeme vylepšovat krok, až pak naklusání, samotný klus, a teprve potom nacválání a cval.

    Pobídka k rozejití

    Jako první tedy máme rozejití. Samotné pobídce (tlak holeně) musí předcházet moje vlastní rozhodnutí, záměr, myšlenka a signál, že se něco bude dít. V tomto případě je to myšlenka „Jedeme vpřed“, po níž napřímím tělo a nadechnu se. Ještě jednou: myšlenka, napřímení a nadechnutí je pro koně signál, že se něco chystá – rozejití.

    Když cítím, že se v koni absolutně nic nezměnilo, že si mé myšlenky vůbec nevšiml (čekám na reakci ze začátku maximálně tři vteřiny), přikládám jemnou lehkou holeň s pocitem, že se sotva dotýkám koňských chlupů. Tuto holeň, pokud si ji chci vybudovat jemnou, nesmím zesílit! Nechám myšlenku a jemnou holeň a tlak zvyšuji jinak – tušírka za holeň, rytmické mlaskání, plácnutí dlaní do stehna, cokoliv (já preferuji tušírku). Jakmile kůň zareaguje i třeba jen přenesením váhy dopředu, veškerý tlak musí zmizet hned a já koni dovoluji za odměnu stát a chválím.

    Toto zopakuji tolikrát, až kůň usoudí, že je vlastně fajn reagovat dřív než ho budu obtěžovat větším tlakem a rozjede se už třeba jen na tu jemnou holeň. Nebo možná dokonce už jen na nádech s myšlenkou vpřed (to chci, to si hýčkám, kdo zažije nechce už jinak). Kůň si dost možná myslí, jak na mě vyzrál, že se stihl hýbat dřív než přišla z mé strany otravná tušírka. Pokud ano, bude myšlenka reagovat jemněji a rychleji jeho a on bude s řešením opravdu spokojený :-).

    Kdo piluje vypiluje

    Opět musím chválit a koně nechám za odměnu zase stát. A ano, kůň se nejspíš vůbec nerozešel, nebo udělá jeden, možná pár kroků a pak zastaví. To v tuto chvíli není důležité.

    Teprve až ve chvíli, kdy se rozchází tak jak chci, (je mi jedno jakou rychlostí důležité je že se rozchází ochotně na jemný signál), ho pomalu můžu začít učit, že dopředu také může jít sám bez mé pomoci pobízením. A to tak, že jakmile se rozchází nechávám holeně volně viset do třmenů a nevyvíjím jimi žádnou aktivitu. A to ani když se kůň loudá a cítím, že brzdí. Myšlenka je taková, že aby se poučil z vlastních chyb, musím ho nechat chybu udělat. Ve chvíli, kdy z kroku zastaví, přichází rychlá a efektivní oprava, okamžitě holeň (stále ale jemná a nebo je možné i v opravě úplně vynechat) s doprovodem dalšího tlaku – tušírka, mlasknutí…

    Kůň velmi rychle zjistí, že pokud jde, má od nás klid. Pokud daný chod přeruší, vy ho začnete otravovat. A otravnému, zbytečnému tlaku se bude snažit vyhnout. Super, mám jeho pozornost vůči tomu co se děje, protože už tuší, že se to vyplatí.

    Jak pobízet do klusu a cvalu

    Stejně budete postupovat s naklusáním a učením držet klusu. Cval doporučuji až po zvládnutí kroku a klusu.

    Učíte tedy koně být jemný na pomůcky a držet daný rytmus. Ze začátku neřešíte, zda je krok / klus / cval pomalý nebo rychlý, ale aby vůbec byl a kůň neměnil daný ruch za nižší.

    Až když vydrží chodit krokem / klusem / cválat bez jediné pobídky libovolně dlouho (ze začátku samozřejmě nechci moc, etapy prodlužuji od pár kroků, po půl kroužku, více kroužků, celá a více jízdáren postupně…), tak začnu být náročnější a určovat si kvalitu chodu.

    Výcvikově mladý kůň by se nejdřív měl naučit hýbat se v pro něj přirozeném chodu. To je ten, kterým se kůň vydá bez jezdce za nějakým zajímavým cílem na pastvině. Tedy dlouhé, volné pružné kroky ze kterých cítíte aktivitu, ale zároveň i klid. Nechci mít pod sebou ani pocit napružené bedny dynamitu, která capká krátkými krůčky a které se holení bojím dotknout. A nechci mít ani pocit, že se pode mnou vleče hrouda, pro kterou je každý krok obtížný.


  • O (ne)pobízení koně

    O (ne)pobízení koně

    Název dnešního článku vás může trošku zmást, ale skutečně jde o zamyšlení k tématu, jak pobízet, abyste vlastně pobízet nemuseli. Téma pobízení koně je poměrně rozsáhlé. Buďte k sobě upřímní a zkuste si odpovědět na tyto otázky:

    • Proč, jak často a jak silně svého koně pobízíte, aby zareagoval?
    • A jaká ta reakce je?
    • Jakou reakci vlastně očekáváte nebo byste si přáli?
    • Jste se zjištěním spokojení?

    Dokud si v tom neuděláte jasno, váš kůň nebude a ani nemůže reagovat tak dobře, jak by mohl. Pokud do svého koně musíte silně tlačit, kopat, neustále mu připomínat, že se má hýbat, nebo naopak váš kůň na holeň reaguje zbrkle, utíká před ní a vy se bojíte pohnout, něco je špatně.

    Proč pobízím já

    1. Tempo

    Pobízím s myšlenkou koně rozejít, zrychlit daný chod, změnit chod v jiný. Ale pozor! Mělo by jít o jednu pobídku, jedno upozornění, a pak už by kůň měl držet dané tempo či chod sám. Proč? Protože kůň, kterého neustále, třeba i jemným připomínáním, musím držet v pohybu, nemůže být uvolněný. Uvolněné tělo totiž přirozeně nebrzdí ani nespěchá. Neustále se opakující pobídka nakonec koně znechutí, otupí, přestane ji vnímat, a já budu muset stále zvyšovat tlak. Proto do některých koní můžete každý krok kopnout ostruhou a on se stejně namáhat nebude – je neustálým pobízením demotivovaný a holeň mu nedává smysl. Hlavní myšlenka: Řeknu koni jednou jemnou pobídkou: „Jdi krokem, klusej nebo cválej sám bez pobízení, dokud já ti neřeknu dost.“ Jak to udělat co nejlépe si napíšeme v dalším článku.

    2. Ohnutí / stranová práce  / shromáždění

    Signál jedné holeně posílá koně do strany, nebo ho ohýbá. Zda se kůň ohne na kruhu, pohne částí těla do strany a jak moc u toho půjde i dopředu záleží na součinnosti ostatních pomůcek. Pobízení koně samo o sobě dostatečně neinformuje. Pokud je kůň dobře naučen a správně vzděláván, tak signály obou holení v součinnosti ostatních pomůcek a otěží dovedou koně až do shromážděné práce. Hlavní myšlenka: Pokud koně musím tlačit dopředu, jak si zároveň chci holení říkat o něco dalšího? Nelze. Bude to boj a dost pravděpodobně také zmatek, kdy kůň jen obtížně rozliší pomůcku dopředu nebo do strany, ke shromáždění atd. Kůň musí chtít „jet“ sám, a já si pouze formuji jeho tělo pod sebou.

    O síle pobídek

    Jak silná má být pobídka? Jízda na koni může být forma umění. Říká se, že jezdec může tančit s koněm na myšlenku. Kdo to jednou zažije, už nikdy nechce jinak. Pokud musíte holení tlačit, šťouchat až vás bolí nohy, nebo nedej bože kopat, k tanci to má na míle daleko.

    Naučte své koně reagovat „na myšlenku“, na lehké neviditelné pomůcky. Nejlepší pobízení je takové, o kterém ví jen kůň. Vždyť kůň je zvíře co cítí, že si na něj sedla moucha, stejně jako každou malou změnu v našem sedu, přenesení váhy, dotyk holeně, nepatrné zapůsobení otěže… Jde jen o to ho naučit, že může na tyto maličké změny a signály reagovat. Zjistíte, že se to může naučit úplně každý a že „tlačivý“ kůň je výtvor jezdce, který málo přemýšlel, nebo se smířil s tím, že jeho kůň je „líný“. A ano, vyžaduje to spoustu trpělivosti, důslednosti, pozornosti vůči všemu co vám váš kůň říká a rozhodně správného načasování pobídek a odměn. Stojí to ale za to. A jaký je váš kůň? Jak reaguje na pobídky? Jakou máte zkušenost s vylepšováním reakci na jakoukoliv pobídku?

    V dalším článku na téma pobízení koně, O (ne)nepobízení koně v praxi, zkusím přiblížit jak si pobízení představit rovnou v praxi.

  • Jak zprovoznit brzdy

    Jak zprovoznit brzdy

    Díky následujícímu dotazu jedné z vás jsem se rozhodla popsat, jak to mám já se zpomalováním a zastavováním koní. Zastavení koně není až tak složitá věc.

    „Můj koník reaguje hezky na všechny pobídky, ale přece máme jedno ale… místy docela bojujeme s tím, že když cválá, je těžké ho zpomalit nebo zastavit a už mě to docela štve, nechci se s ním prát, přála bych si, aby reagoval stejně hezky jako na ostatní pobídky, stále přemýšlím, co dělám spatně.“

    Jak zastavení učím já

    Rovnou vás upozorňuji, že následující popis se věnuje tomu, jak koně naučit samostatně nad zastavováním a zpomalováním přemýšlet. To se ovšem v této počáteční fázi nebude shodovat s korektním zastavením nutným pro gymnastickou drezurní práci a se zastavením vyžadovaným v drezurní úloze. Moje myšlenka je ale taková, že abych koně mohla v čemkoliv gymnastikovat, v našem případě jednou nučit vybalancované zastavení, musím ho nejdřív pro danou věc namotivovat, aby sám zastavit chtěl. To znamená nejdřív ho to naučit „nahrubo“ aby myšlenku jako takovou přijal za svou, a pak můžu ladit detaily.

    Přiložené fotky jsou přesně z takových momentů. Ryzák zastavuje z pomalého klusu, kdy se učí pohybovat se dopředu, dolů („dopředu-dolů“), uvolněně a sám bez pobízení. Černá mladá, krátce ježděná kobylka se snaží zastavit rychle a efektivně, až je mile zbrklá. A protože má chválení spojené se stáním a pauzou, tak o něj opravdu stojí. Zastavuje tak ochotně a snadno na pouhý výdech, až to jezdec nečeká a dostane se nechtěně do předklonu, jako Terka zde na fotce 😁 Práce na zastavení v lepší rovnováze měli oba v době focení ještě před sebou.

    Začnu tedy tím, že si musím uvědomit následující: Pokud se nám cokoliv nedaří ve cvalu či klusu, musíme se vrátit do rychlostí nižších a reakce koně na cokoliv (v našem případě zastavení) výrazně zdokonalit. Pojďme se podívat, jaké máme s koněm domluvené signály na zastavování a jestli váš kůň má zájem a motivaci brzdit. Pokud je váš kůň vůči vám pozorný, můžete ho naučit zastavit z jakékoli rychlosti okamžitě, a to bez použití otěží pouze na domluvený signál. Ano, i drezurák či parkurák to může umět, a ono se to vážně hodí zastavit na fleku.

    Čím začít

    Své koně motivuji k ochotnému zastavení na signál a výdech už při práci ze země. Začínám tím, že kdykoliv se něco podaří a já koně chci odměnit, ukončuji veškeré signály, tlaky ze svojí strany, povoluji své tělo, a klidně zpočátku i nahlas vydechuji a zastavuji. Vším co mám dávám najevo konec práce a že dál nikam nejdu. Kůň si velmi rychle spojí moje povolení a výdech s tím, že se mu něco povedlo a že já ho odměňuji zastavením a krátkým odpočinkem / pauzou. Zastavuje tedy, když zastavuji i já. Učím ho mě sledovat a být vůči mě pozorný, protože o pauzu ve výsledku bude stát každý kůň. (Společná pauza je téma na samostatný článek a je to důležitá tréninková součást.)

    S touto myšlenkou v hlavě každý kůň rád začne zastavovat. Lépe a rychleji chápou koně, kteří s výcvikem teprve začínají. Koně, kteří už mají něco za sebou, většinou nejsou zvyklí dávat pozor a déle jim trvá než si uvědomí, že něco jako výdech může být důležité. Takového koně, ve chvíli kdy pokračuje dál, zastavím tlakem a případně i jako upozornění ještě zacouvám. V sedle musím začít v kroku, teprve pak klus, jako poslední cval.

    Co je cílem?

    Moje představa: Mám koně který je už naučen jít sám bez pobízení, pouze pánví sleduji a kopíruji jeho houpavý pohyb. Ve chvíli kdy chci zastavit vydechuji, pokládám povolené otěže na krk, přestávám se houpat, uvolňuji své tělo, a pocitově se pouštím ještě hlouběji do sedla. Pokud se ještě neumíte uvolnit, i ten výdech vám hodně pomůže.

    Pokud kůň nijak nereaguje, beru otěže do ruky, koně rukou zastavím a kousek couvnu a nechám chvíli stát na zahozené otěži. Opakuji tak dlouho až kůň zastavuje okamžitě na výdech a sed. Stejně v klusu a ve cvalu. Pokud se tuto myšlenku kůň naučil dobře ze země a v kroku pod sedlem. Většinou pak v klusu i cvalu reaguje okamžitě na první dobrou. Mladí koně až tak, že si někde bezmyšlenkovitě odfouknete a skončíte na krku, protože kůň hází ochotnou stopku, kterou jste neplánovali.

    Do budoucna vám mírný výdech, s povolením těla a hlubším posazením do sedla bude velkým pomocníkem pro všechny přechody, při polovičních zádržích i do shormáždění.

    A malý bonus k tomu? Stejně skvěle funguje nádech při přechodech nahoru.

    Hodně zdaru všem 🙂.

    jak na uvolněné zastavení koně

    https://www.instagram.com/p/CaIbv1HNvZD/?utm_source=ig_web_copy_link

    https://facebook.com/groups/769852176840799/permalink/1008165209676160/?ref=content_filter