Dopředu/dolů je téma, které vyvolává mezi jezdci a trenéry spoustu dohadů, neshod a často i emocí. Někteří si bez něj výcvik koně nedokážou představit, jiní jinak téměř nejezdí a jiní by do této pozice své koně nikdy nepustili.
Proč je to tak kontroverzní téma? Po letech hledání a experimentování si myslím, že protože dopředu/dolů je kolikrát špatně pochopené, špatně vysvětlené, překroucené a také zneužité. Bohužel málokdo skutečně rozumí tomu, co se děje s koňským tělem, co je prospěšné a co ne. Já sama jsem strávila roky hledáním, tápáním a rozhodně ani teď si nemůžu být jistá, že se nepletu.
Velmi zkušení, talentovaní jezdci, kteří přesně ví, co dělají, a mají za sebou mnoho koní dovedených ve výcviku daleko, pozici dopředu dolů nebudou v podstatě potřebovat. Bohužel, většina z nás se učí společně se svým koněm, který také nic moc neumí a navíc je většinou buď nevhodně stavěný, nebo má za sebou různá traumata či špatný výcvik z minulosti, případně všechno zmíněné. My si také neseme špatné návyky až zlozvyky z různých jezdeckých škol. Proto nám nějaký čas strávený hledáním pohody a relaxu v dopředu/dolů může společně velmi prospět.
Připomeňme si znovu, že jakákoliv vynucená pozice krku a hlavy, i dole na zahozené otěži, kterou kůň z jakéhokoli důvodu plní pouze jako úkol, je nejen z hlediska biomechaniky neefektivní, ale i škodlivá. Platí to i v případech, kdy si kůň sám vynucuje „hlavu dole“ a jezdec ho nechá. Často také vidíme, že kůň dlouhodobě tahá nos skoro po zemi, případně u toho ještě sotva zvedá nohy a šourá se. Toto pak není k ničemu dobré. Naopak, takové pozice budou koni a našemu jezdectví škodit. V předchozím článku na téma dopředu/dolů jste si mohli přečíst, že s pozicí dopředu/dolů by se mělo začínat pouze v případě, že vychází z psychické pohody a uvolnění koně. Dnes pokročíme o kousek dál.
Jak by tedy cílová a gymnasticky nejvíce přínosná „pozice dopředu/dolů“ měla vypadat?
Kůň s dlouhým krkem a uvolněnými svaly spodního krku (tj. cca na úrovni kohoutku a s nosem před kolmicí) nespěchá ani není pomalý a tempo si drží sám. Dělá tak s myšlenkou vytažení dopředu spíše než dolů k zemi a pohybuje se při tom dlouhými pružnými kroky. Nepadá nikam po pleci a neujíždí mu záď. Příjemně se natahuje do jemného kontaktu na obou otěžích, který vychází z rovnováhy. Pozor ale! Kontakt neznamená opření se do ruky. Celá horní linie koně pruží, přičemž se záda a hrudní závěs lehce zvedají, aktivují a propojují. To vše je důležité pro budoucí větší aktivaci hrudního koše, zvednutí kohoutku, podsazení a shromáždění.
Kůň dělá pomalejší ale delší kroky, nese si volný ocas, působí uvolněným, spokojeným dojmem a je „prostě hezký“.
V druhé části podrobněji podíváme, jak na to.
